Jmenuji se Jan Žamberský, jsem obyčejný 35 let mladý a do nedávna i úplně zdravý pracovitý muž, když pominu že mé tělo ve 12 letech postihla cukrovka 1. typu.
Na začátek se musím přiznat, že od plnoletosti jsem žil tak jako bych ani onemocněním cukrovky netrpěl, tato nemoc opravdu fyzicky nebolí a když si jí nepřipouštíte, tak nebolí ani psychicky, nicméně vy si i tak dál myslíte že jste nesmrtelní. Jsem člověk který za sebou rád vidí hmatatelné výsledky a to že něco roste. To mne přivedlo do oboru stavebnictví ve kterém jsem se postupně našel a bylo mi velkým potěšením ostatním lidem tvořit jejich útočiště a zázemí . Toto konání mě pohltilo natolik až jsem na svoje tělo a jeho zdraví naprosto zapomněl.
Na konci září roku 2023 se mi tento způsob žití projevil poněkud tvrdým zjištěním. Ve zmíněný čas jedné pozdní noci se mi začalo hodně špatně dýchat, zavolal jsem tedy na záchrannou službu a vyřkl mé příznaky, oznámili mi, dojeďte si na pohotovost. Tedy nelenil jsem, sebral všechny síly a sedl do auta a jel do nemocnice, po vystoupení a následném už lapání po dechu plazící se z posledních sil na pohotovostní příjem mě po rychlém vyšetření doktoři oznamují že mé srdce pracuje jen na 25 procent, tudíž nutná operace. Byl jsem v kritickém stavu jak sdělili lékaři prý s malou šancí na přežití. Při týdenním umělém spánku nastávaly komplikace, horečky, silné vnitřní krvácení, přidal se zánět plic. Aby toho nebylo málo, po probuzení z umělého spánku nastalo další tvrdé zjištění, tentokrát zdrcující zpráva a to infarkt míchy (ischemie v hrudní oblasti), od pasu dolů jsem přestal ovládat tělo včetně svěračů.
